Aulehla 2021

Gustav Aulehla je fotograf, kterého vytvořil a zformoval sám život. A nebyl to v jeho případě život zrovna jednoduchý. Pokud měl kdy na růžích ustláno, byly to vždy růže hojně zdobené trny. Přesto je jeho dílo a jeho pohled zprostředkovaný hledáčkem fotoaparátu vždy laskavý, nepohrdající obyčejným člověkem v jakékoliv radostné, nebo tíživé životní situaci.

Tak jako nelze definovat místo vzniku ani prapodstatu síly, která umělce nutí zachycovat své vnitřní vidění, nebo obrazy vnějšího světa, tak ani v případě Gustava Aulehly nevíme, co stálo u zrodu jeho potřeby ukládat svůj pohled na život v padesátých až osmdesátých letech 20. století nejen do vlastní paměti, ale i do kinofilmových negativů. A že se jich za ta čtyři desetiletí jeho aktivní tvorby nastřádalo. Velikost jeho archivu odhadem činí 60-90 tisíc snímků, které jsou pečlivě uloženy v obalech nastříhány po 6 ks.

A tak má Gustav Aulehla obrovskou výhodu, že si téměř nic ze svého života nemusí pamatovat. Vše podstatné zachytil na svých fotografiích a může si ten který den, tu kterou událost kdykoliv věrně připomenout. Ať už to byly události z kruhu jeho nejbližších, nebo zásadní momenty v jeho ulici, městě nebo zemi. Krnov má obrovské štěstí, že osud Gustava Aulehlu zavál právě sem, protože ne každé město se může pochlubit fotodokumentaristou jeho formátu. Přesto se nedomnívám, že samotný Krnov a jeho okolí bylo tím zásadním, co vyvolalo autorovu touhu fotografovat, přestože tento kraj má nepochybně svého genia loci. Kdyby žil Gustav Aulehla kdekoliv a kdykoliv jinde a jindy, určitě by neopakovatelným a krásným způsobem zachytil události kažodenního života lidí, kterými by byl obklopen.

Mě osobně vždy přitahovalo a fascinovalo sledovat umělce při práci, někdy dokonce více než zhlédnout samotné hotové dílo. Proto jsem vděčný, kdykoliv můžu být přítomen u zkoušek divadelních představení, ve zkušebně muzikantů, nebo v ateliéru výtvarníka, kde visí nedokončené, či právě schnoucí plátno. A dal bych nevím co za to, abych mohl pozorovat Gustava Aulehlu v dobách, kdy se svou Leicou na krku vytvářel osobní fotografický deník. Nikoliv se záměrem "dělat umění", ale s cílem zachytit nezachytitelné, zvěčnit okamžiky, které ho zaujaly, a které by jinak nenávratně zmizely v minulosti. Zvláště cenné na fotografiích Gustav Aulehly je to, že nezvěčňoval ty, kteří o to usilovali, ale lidi, kteří se v jeho hledáčku octli více, či méně náhodou. A aniž to tušil, během těch 40-ti let fotografování zvěčnil i sám sebe.

Tomáš Edelsberger